Strach, úzkostná porucha

Strach vychází z amygdale, jedné z nejstarších částí mozku, pokyn dává thalamus a emoce se šíří po všech jednotlivých mozkových částech. Ovlivňuje krátkodobou, dlouhodobou i explicitní paměť. Narušuje pozornost, vyvolává chvění svalů, bušení srdce, návaly, hypertenzi, bolesti hlavy, deprese, snahu o únik či útěk. Tolik stručně k základním procesům, které strach vyvolává.

Není cílem textu probírat všechny aspekty strachu, jako jsou fobie či třeba obsedantně kompulzivní poruchy. Cílem je krátký článek o projevech a procesech strachu a s tím stále častěji spojené úzkostné poruchy či panické ataky. Problematika, která stále více němě rezonuje společností.

Pojďme se podívat nejprve na strach samotný. Má obrovskou moc. Vyšší stupně strachu nás paralyzují, děláme věci, které bychom normálně udělali úplně jinak. Velí k útěku a úniku, ačkoliv později těchto útěků litujeme. Snaha organismu se zachovat velí často k naprosto iracionálním věcem. Jednou z velkých chyb, kterou děláme je, že strachu věnujeme obrovskou pozornost. Tím, že se s ním začneme ztotožňovat, mu dovolíme růst a důsledkem je, že nás stále více ovládá až ovládne. Přímá cesta k daleko závažnějším poruchám.

Existuje velké množství druhů strachu i jeho intenzity. Dokonce existují vědecké studie, které potvrzují, že existuje jeden strach, který vládne všem ostatním. Jedním z hlavních je strach z neznáma. Jde o obavy z toho co bude a právě to, že nevíme co se může stát v budoucnu, často si hned vykládáme ty nejhorší scénáře a to v nás způsobuje silně a hluboce zakořeněné obavy, které jsou kořenem všech ostatních strachů.

Strach je něco jako samostatný organismus uvnitř člověka, aby přežil, brání jakékoli činnosti, paralyzuje. Člověk přešlapuje na místě, neodhodlá se něco udělat, neroste. Stále více se stahuje do sebe a svých obav. Je pasivní a bojí se udělat jakýkoli aktivní krok. Svým způsobem stojí sám proti sobě. Postupem času se stále více uzavírá doma a snaží se najít omluvy pro svou pasivitu, ty ale nikdy dlouho nevydrží. Následují pády do depresí, chvilkové manické stavy, chvilkové klidové stavy, to vše tvořící dokola se opakující smyčku, která bez kroku ven, nemá konce. Strach lze přirovnat k mnohohlavému drakovi, kterému s každým útěkem hlavy přibývají. Zatlačuje nás do kouta, až nám vezme veškerou radost ze života a vede k fobiím a panickým atakám.

Moc veselé čtení to není, že? Bohužel problematika, se kterou se potýká až deset procent populace. Jedním z největších problémů strachu či úzkosti je, že určitý problém buď zásadně zvětšují nebo ho přímo vytváří. Oběť strachu většinou utíká a odkládá řešení čehokoli. Výsledkem je, že problém roste do obřích rozměrů a zároveň se vytváří strachy úplně nové, naprosto iracionální. Čím větší problém oběť vnímá, tím se více se snižuje pravděpodobnost, že mu bude čelit. Opět smyčka, ze které je obtížná cesta ven. Všichni asi známe jen tu situaci, kdy stále něco odkládáme a tím více se nám do toho nechce. Vnitřní tlak z odkládání problém zvětšuje a zvyšuje nechuť ho řešit.

Určitou "vyšší" formou strachu je úzkost. Ta už nemusí mít zjevnou příčinu. Je velmi paralyzující, kdy postižený přestává ovládat své emoce i fyzické reakce. Velmi častým projevem je úplná paralýza, především u žen. Neschopnost se pohnout, úzkost ovládá úplně vše, jedinou touhou je, se jí zbavit. Může trvat i řádově hodiny. Emoce ovládá fyzično i duševno. Když ataka přejde, oběť se musí často rozpomínat, co se vlastně dělo a čeho se bojí. V zásadě všechny sekundární funkce organismu se zastavily. Otřes je obrovský, oběť si jen touží odpočinout a nemyslet. Za každou cenu se vyhnout jakékoli možnosti, která by vedla k další atace. Což pochopitelně časem vede k sociální izolaci a strachu z lidí. Ženy, které mají tyto ataky se postupem času začínají iracionálně bát i svých partnerů. Což opět zvyšuje jejich izolaci.

Postižení úzkostnou poruchou ví o nesmyslnosti svých emocí a pocitů, nedokáží je však ovládat a čelit jim. Úzkosti mají často souvislost s panickými atakami. Jedná se o přetížení organismu a působení tlaku, který již nemůže oběť zvládnout. Spouštěči panické ataky mohou být např. přehnaná očekávání, touha po výkonu a strach ze selhání. Náhle pociťujeme silné bušení srdce, zrychlený tep, návaly horka a zimy, nebo dokonce můžeme mít pocit právě prodělávaného infarktu.

Jak se zbavit obecně strachu a jakékoli jeho formy? Určitě záleží na míře a množství obav (upozorňuji, že z odborného hlediska je obava nejmírnější formou strachu). Přirozeně u vážnějších fobií či atak je třeba terapie a medikamentózní léčba. Přesto základem je se svěřit, s někým se sdílet, postavit se svému strachu a s tím související a velmi časté uvědomění, že důvody k obavám byly minimální. Je třeba poznat svůj strach, seznámit se s ním a říct si třeba, no a co, teď to nedávám, to přejde. Čelit mu, pustit se s ním do bitvy a zvítězit. Jednou, dvakrát či třikrát, až pochopíme, že většina důvodů ke strachu je iracionální.

Will Smith řekl: „Strach není skutečný. Jediné místo, kde strach může existovat, jsou naše myšlenky o budoucnosti. Je to produkt naší představivosti. Nutí nás bát se věcí, které vůbec nemusí existovat. Samo nebezpečí je velmi skutečné, ale strach je volba.“

Je nutné si uvědomit, že strach je zákeřný. Může ovládnout nás a ovládá jiné. Posmívat se strachům jiných lidí je velmi kruté. Můžeme nechápat čeho se bojí dotyční, může nám to připadat směšné, ale měli bychom strach u druhých respektovat a nakládat s obětí strachu s citem.